Definice provozovatele vozidla nejen pro správní řízení

Krátce k článku na portálu idnes.cz z 26. 3. 2016, ve kterém identifikujeme vše, co není pravda a okomentujeme drzost poslance ČSSD a současně privátního “právníka”, Stanislava Humla, vůči českým řidičům.


Pozadím článku je novela zákona 56/2001 Sb., kde se s účinností od 1.1. 2015 v §2 odst. 15 praví, že “Provozovatelem silničního vozidla je osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba.”

V původním znění zákona byl pojem provozovatele upraven takto (odst. 13): “Provozovatelem silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky se rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla.”

Jak lze vidět, změna pojmu provozovatele vozidla, tak jej vidí česká legislativa, byla zásadní. Novelou odpadlo jakékoliv zkoumání skutečného provozovatele vozidla (tedy osoby, která vozidlo používá). Provozovatelem je již více než rok vždy a pouze ten, kdo je v registru označen jako provozovatel. Neexistuje žádná výjimka z této definice, zákon nic takového nezná.

Novelizace pojetí provozovatele má svoje příčiny a následky.

Důvodem této změny byla potřeba legislativního upevnění tzv. objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Ustanovení o správním deliktu provozovatele mělo od r. 2013 zjednodušit a umomcnit výběr pokut a zajistit tak vydatnější příjmy do obecních a krajských rozpočtů, což bylo následně – a je dodnes – velmi úspěšné. Správní delikt byl navržen tak, aby proti němu tzv. “neexistovala obrana” a proto se ještě v témže roce odhlasovala právě novelizace pojmu provozovatele. Odbory sankčních řízení na přestupkových odděleních správních orgánů získaly mocný nástroj, jenž jim umožňuje legálně postihovat osoby, které objektivně a mimo jakoukoli pochybnost neměly jak zajistit, aby jimi provozované vozidlo bylo používáno výhradně v souladu se zákony ČR.

Ve zkratce bylo nutné zajistit, aby provozovatelé především platili a hlavně se “nevymlouvali” na fakt, že reálně vozidlo provozoval někdo jiný. Dle původní úpravy musely otázku faktickho provozovatele správní orgány postavit najisto a zkoumat reálný stav věcí. Nyní úředníkovi úplně postačí přiložit do spisu výpis z registru vozidel a není nutné se “pracně” zabývat tím, zda pokutu nemá zaplatit osoba, která byla v době přestupku na opačné straně zeměkoule, než automobil, nebo např. hospitalizována v nemocnici v umělém spánku. Pojmy “právo” a “spravedlnost” se tím od sebe v českém pojetí opět o něco vzdálily.

Příčiny jsou tedy jasné, byrokraticky označený provozovatel musí vždy vše zaplatit a s jeho zjišťováním není žádná práce.

Následky této úpravy jsou také podobně přímočaré. Správní orgány za delikt provozovatele pokutují leasingové společnosti nebo např. půjčovny aut, pokud se osoba, těmito označená, k placení nemá.

Zajímavé je to také ve chvíli, kdy vozidlo provozovatele mění z důvodu prodeje. Tím se vrátíme k článku na idnes.cz. Současná právní situace okolo pojetí provozovatele je označena jako “mezera v zákoně”. My tedy už víme, jak a proč vznikla a že to není mezera v zákoně.

Za pozornost stojí jednak výrok “vedoucího odboru Libereckého magistrátu”, Pavla Rychetského. Zní takto: “V praxi je bez přiznání řidiče obtížné cokoli dokázat.”

Nikoliv. Správní orgán pak stíhá za správní delikt provozovatele, což je vždy jednoznačně definovaná osoba. Nic není obtížné atd., ani správní orgán v podstatě nesmí nic “dokazovat”.

Podobně nepřekvapí Ministerstvo dopravy, které ústy svého mluvčího sděluje: “Lze posoudit, kdo vozidlo provozoval v době přestupku, a přihlédnout k tomu, že se věc odehrála v desetidenní lhůtě, kterou lidé mají na přepsání auta”.

Ne, nelze. Jedině porušením zákona. Výroky pro idnes.cz jsou tedy buď projevem neznalosti zákona ze strany úředníků, nebo se jedná o vědomé lži.

Vrcholem je pak deklarované počínání Stanislava Humla, bývalého příslušníka Sboru národní bezpečnosti, který absolvoval studium na Policejní akademii se zaměřením na trestní právo, později poslance ČSSD. Právě Huml se stal předkladatelem novely silničního zákona, která dala vzniknout objektivní odpovědnosti a správnímu deliktu, protiústavní formulaci popírající presumpci neviny. Tato novela byla mimořádným a od revoluce největším úspěchem lobbingu těch zájmů, které dlouhodobě “požadují” maximalizovat výběr pokut v automobilové dopravě.

Stanislav Huml nyní zastupuje společnost Auto ESA a blíže nespecifikovaným způsobem se hodlá proti současné situaci, kdy se ve správních řízeních nijak nepřihlíží k realitě – tedy proti situaci, které je významným spoluatorem, “bránit u soudu”.

Větší drzost si v tomto případě ani nelze představit.